Hroši nad Bosnou

Vrtulníky Mi – 17 v misi SFOR

HROŠI NAD BOSNOU

Vnitropolitické problémy Jugoslávie vyústily v létě roku tisíc devět devadesát jedna v ozbrojený konflikt. K zajištění mírových operací na území bývalé Jugoslávské federativní republiky Bosna a Hercegovina, kde vražedné boje trvaly nejdéle, vyčlenila Armáda České republiky od roku 1996 vrtulníkovou jednotku. Až do konce roku 2001 působila dvacítka letců, techniků a specialistů se dvěma vrtulníky Mi – 17 ve prospěch mezinárodních mírových sil na území zničeném válkou. České vojenské letectvo se podílelo při naplňování rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů.

Chorvatsko 1991

„Proč se ještě nebojuje v Bosně?“

„Oni si to rozdají až v play off!“


Krátce z historie Jugoslávie

Svět si válku v Bosně a Hercegovině přejmenoval z vraždění s mocenskými, územními a ziskovými cíli na válku náboženskou. Bylo to jednodušší a omlouvalo to netečnost okolního světa k hrůzám páchaným na lidech. Všemi třemi národy.

Srbové osídlili v šestém a sedmém století území dnešního Srbska, Černé hory a východní Bosny a Hercegoviny. Chorvaté obsadili okolí mezi řekami Sávou, Drávou a Dunajem, současně i přímořskou část Dalmácie. Oba slovanské národy vyznávaly a dodnes vyznávají křesťanství. Srbové pravoslavné a Chorvaté katolické.

Islám přinesli do Bosny Turci v roce 1463 po dobytí tohoto území. Proces islamizace probíhal násilnou i nenásilnou cestou. Násilně, kdy odebírali děti křesťanů a vychovali z nich fanatické vojsko bojující v janičářských oddílech. Dodnes se zachovalo pořekadlo – „Poturčenec horší Turka“. Nenásilné ekonomické faktory, kdy Islám, inspirován staršími náboženskými systémy, povoloval i odlišná vyznání, avšak po zaplacení daní. Islám vznikl až v sedmém století, uznává část Bible a označuje Ježíše jako jednoho z božích proroků vedle Mohameda. V roce 1971 se muslimům podařilo uznání národnosti a Muslim se začalo psát s velkým M. Během druhé světové války proti sobě národy Srbů a Chorvatů bojovaly s krutostí tím větší, čím mají tyto národy blíže k sobě. Semeno nenávisti bylo zaseto.

Z novodobé historie

V roce 1968 se Jugoslávie postavila, jako jediná ze socialistických států, proti okupaci Československa.

V roce 1971 vláda zavedla systém kolektivní, po ročním období rotující hlavy státu. Uplatňování tohoto rozhodnutí však bylo možné až po smrti Tita v roce 1980.

Nová ústava platná od roku 1974 upravila vazby mezi federací, republikami a autonomními oblastmi. Nesváry uvnitř federace, tlumené osobností Tita, vypluly na povrch už v roce 1981 v autonomii Kosovo. Tamní nacionalisté vyhlásili heslo: „Kosovo republikou“.

Vzniklo osm uzavřených ekonomik, které řízené socialistickým centralizmem přispěly ke krachu Jugoslávie. Zimní olympijské hry v Sarajevu v roce 1984 stát finančně vyčerpaly. Politickým životem otřásaly procesy a skandály s Izetbegovičem, Abdičem a Karadžičem. Ti se později stali představiteli bosenského politického života. Srbská akademie věd v roce 1986 zúčtovala s „Titovou protisrbskou politikou“. Cíle nacionalistů se tímto memorandem krystalizovaly v znovuvzkříšení Velkého Srbska. Následujícího roku výrazně vzrostla popularita Miloševiče – nacionálně komunistického politika.

Události roku 1989 měly zásadní vliv na dění v následujícím desetiletí. Byla založena první opoziční strana v Jugoslávii- Sociálně demokratický svaz Slovinska. Demonstrace albánských nacionalistů v Kosovu, v den vyhlášení nové srbské ústavy 28. 3. 1989, přerostly v ozbrojené povstání. Vlivem mezinárodních událostí zrušila na svém posledním 14. sjezdu v lednu 1990 komunistická strana svoji vedoucí úlohu. V následných volbách ve Slovinsku a Chorvatsku zvítězily opoziční strany. Vláda nejbohatší republiky – Slovinska vyhlásila hospodářskou samostatnost. Nastartovala tak řetězovou reakci vyhlašování nezávislosti. Následovaly vyhlášení Bosny a Hercegoviny, Kosova, Chorvatska a Srbské krajiny v Chorvatsku. To ve svém důsledku vedlo k občanské válce a k faktickému rozpadu Jugoslávie.

Po vyhlášení nezávislosti 25. 6. 1991 Chorvatskem a Slovinskem proti nim zasáhla federální armáda. Po jednom měsíci prudkých bojů se stáhla ze Slovinska a pokračovala v občanské válce v Chorvatsku. 17. 2. 1991 vyhlásila Makedonie samostatnost. Díky aktivitě Německa uznávaly státy Evropského společenství 15. 1. 1992 nezávislost Slovinska a Chorvatska. Nastartovala se tím Jugoslávská válka.

3. 3. 1992 vyhlásila samostatnost Bosna a Hercegovina. (6. dubna nezávislost uznalo ES a jugoslávská válka se rozšířila na toto území s celou svou urputností.

30. 5. 1992 Rada bezpečnosti OSN uvalila sankce na Svazovou republiku Jugoslávie. V červnu 1992 opustila Jugoslávská armáda Bosnu a Hercegovinu. Před odchodem předala zbraně a posílila formace bosenských Srbů.

29. 6. 1992 se dostalo pod kontrolu mírových sil letiště v Sarajevu.

15. 4. 1993 propukly boje mezi příslušníky bosenských Chorvatů a Muslimů. Začaly v Mostaru.

 27. 9. 1993 vyhlásil Abdič ve Veliké Kladuši autonomní oblast západní Bosna. Boje (s vládním vojskem – 5. sborem ABiH) Muslimů s Muslimy.

9. 11. 1993 odstřelen dělostřeleckým granátem Harjudinův most přes řeku Neretvu v Mostaru. Americká diplomacie razantně vstoupila do řešení krize až v únoru 1994. Za příslib Chorvatska, že obnoví hospodářství v Srbské krajině v Chorvatsku, uvolnila k splnění slibu 400 mil. dolarů. Tyto finance však byly použity k obnovení síly chorvatské armády.

6. 6. 1994 dobyli Srbové enklávy Srebrenica a Žepa.

V srpnu 1994 dobylo Chorvatsko zpět Krajinu operací Bouře. Ta proběhla pod dohledem vojsk OSN bez možnosti zasáhnout.

V září 1995 zahájila vojenská intervence NATO pod vedením OSN v Bosně a Hercegovině.

21. 11. 1995 uzavřeli bosenští političtí představitelé předběžnou mírovou dohodu v Daytonu/Ohio a 14. prosince 1995 se shodli na řešení konfliktu a podepsali „Pařížskou mírovou dohodu“. Obě dohody řešily, jak dosáhnout míru mezi národy v Bosně a Hercegovině, a jak v něm žít spolu.

Mírové operace

Rada bezpečnosti Organizace spojených národů přijala dne 27. listopadu 1991 rezoluci č. 721 o vyslání mírových sil OSN na území bývalé Jugoslávie do mise UNPROFOR (United Nations Protection Porce). V dubnu následujícího roku začal operovat na území Chorvatska – tzv. Republiky Srbská Krajina Československý prapor. Na této operaci a na operaci UNCRO (polní nemocnice) se po rozdělení Československa dále podíleli vojáci Armády České republiky.

Po podpisu Daytonské mírové dohody v prosinci 1995 se mírovým jednotkám OSN změnil mandát působení na území bývalé Jugoslávie a přeměnily se v mezinárodní mírové síly s označením IFOR – Implementation Force. Operace dostala název Joint Endeavour – Společné úsilí.

Další mandát tzv. Stabilizačních sil – Stabilization Porce – SPOR z 20. prosince 1996 nahradil předchozí mandát a na jeho základě působily v Bosně a Hercegovině mezinárodní mírové jednotky v operaci Joint Guard – Společná Stráž. Mandát operace skonči l 20. června 1998 a byl nahrazen mandátem SPOR II. Začala probíhat operace Joint Forge.

Vrtulníková jednotka AČR se podílela na misích IFOR, SFOR a SFOR II.

První, kdo se zúčastnili mírových operací z pilotů, kteří později nad Bosnou i létali, byli kapitáni Milan Záhorský a Jaroslav Bureš. Milan byl začleněn do struktury praporu a dvakrát se zúčastnil mise UNPROFOR, Jarda pracoval jako vojenský pozorovatel OSN.

Důležité dny v historii vrtulníkové jednotky

23.8.1996 – přílet do Zagrebu a Splitu na krátké seznamovací působení

27.8.1996 – první let nad Bosnou a Hercegovinou

27.9.1996 – odlet zpět do ČR

17.10 – 19.11.1996 – druhé působení vrtulníků AČR v Bosně a Hercegovině

20.3.1997 – zahájení činnosti jednotky na území BaH ze základny Veliká Kladuša

30.3.1997 – první operační úkol

8.5.1997 – první přistání na loď Port Grange

29.9 – 12.10.1997 – posílení jednotky o dva vrtulníky po dobu komunálních voleb

8.1.1998 – havárie vrtulníku 0802

25.10.1998 – katastrofa vrtulníku 0838

20.7.2000 – působení ze základny Banja Luka

20.11.2001 – ukončení operačních úloh

14.12.2001 – ukončení činnosti v BaH, odlet do ČR

3 komentáře

Leave a Comment